Kdo jsme?

Navečer jsme tedy vyrazili do průvodu. Kromě přihlášených dětí přišli i Tomanovi (i s malou Milenou!), Leontýnka si přivedla kamarády, Kamila tu měla jednu dcerku…, bylo nás nakonec docela dost.

A opravdu přišel i Matěj, ač už chodí do „velké školky“. Hned před skupinkou trochu zapršelo, ale bylo to jen pár kapek, což nás nemohlo rozhodit. Vydali jsme se na cestu. Protože to nemáme daleko a dětem lampionky krásně svítily, trochu jsme si cestu protáhli, abychom si užili „moje malé světélko, chci, aby svítilo…; nikdo mi ho nezhasne, chci, aby svítilo…“. Docela jsme i litovali, že máme ve městě momentálně plně funkční osvětlení, ten náš „had“ by vypadal určitě úplně jinak ve tmě. Ale v parku to vyniklo, tam jsme si dokonce museli i přisvítit baterkou:-D

Protože byl skutečný svátek Martina už minulý týden, sníh jsme nečekali, ale přesto jsme našli pár stop koně ve „sněhu“, ty nás dovedly na místo, kde jsme si o něm popovídali a pak si rozdělili velký perník. Nejvíc netrpělivý byl Matěj, během vyprávění totiž stál u Hanky a snad pokaždé, když se nadechovala, natahoval ruku, aby prý „na něj zbylo“. Maminka říkala, že se na průvod těšil vlastně celý rok už od toho minulého, ale pak pojala podezření, že se těšil hlavně na „jídlo“:) Těsně před půl šestou začalo pršet, nejdřív jen tak mžilo, jak to tak bývá na podzim, ale pak začal déšť sílit a někteří rodiče se tak začali loučit. Dělení perníku si ale děti vzít nedaly, takže ti, co spěchali, dostali dřív a ostatní si pak rozdělili zbytek. Prý byl výborný (Hanka si jen olízla prst, když byl perník sněden:-D ), ale co my víme, to je vždycky. Nakonec zbylo jen „pár statečných“, kteří si chtěli popovídat malinko víc, Matějovi se legenda o Martinovi tak líbila, že zůstal nejdéle a jak mu Hanka vyprávěla, poslouchal tak zaujatě, že by snad ani neodešel. Bylo to krásné, tím spíš, když už chodí jinam, a přece si našli čas, aby šli s námi, to nám přijde vlastně jako krásné zhodnocení naší práce.

Akce tedy dopadla výborně, dětem i rodičům se podle reakcí líbila, a tak se už teď těšíme na další společné setkání. První z nich nás čeká zhruba za měsíc, bude vánoční. A s touhle naší „rodinou“ to jistě bude zase skvělé!!!

Bavíme se s AI o adaptaci dětí v dětských skupinách.

O tom, jak je to doopravdy, píše naše chůva Terezka tady

A jak prožívají adaptaci děti, které k nám chodí od září, píše chůva Hanka tady

Přečtěte si, co píše Chatbot:

Lidská adaptabilita je velice úžasná vlastnost. Dokážeme se přizpůsobit novým situacím, prostředí, lidem i vztahům. Adaptací však ve svém životě procházíme nejenom my dospělí, ale i naše děti. Zejména přechod do dětských skupin přináší nová významná setkání, změnu dynamiky a neznámé prostředí.

Adaptace dětí v dětských skupinách je proces, který vyžaduje nejenom od dětí, ale i od jejich rodičů a pedagogů pozornost, trpělivost a porozumění. Každé dítě je jedinečné a adaptuje se svým vlastním způsobem. Některé děti se rychle přizpůsobí novému prostředí, jiné potřebují více času a podpory.

Vstup do dětské skupiny pro mnoho dětí znamená velkou změnu v životě. Odcházejí od rodičů, se kterými jsou zvyklé trávit většinu času, a vejdou do prostředí s dalšími dětmi a novými lidmi. To může být pro ně emocionálně náročné a způsobovat různé pocity – strach, smutek, úzkost, nejistotu. Je důležité jim poskytnout pocit bezpečí a jistoty, aby se dokázaly postupně adaptovat na novou skutečnost.

Rodiče hrají klíčovou roli v adaptaci dětí v dětských skupinách. Je důležité, aby se rodiče o adaptační proces zajímali, byli připraveni na případné obtíže svého dítěte a poskytovali mu oporu a porozumění. Rodiče by měli být také v kontaktu s pečujícími a společně s nimi spolupracovat na adaptaci dítěte. Informace o dítěti, jeho zájmech, potřebách a připomínky mohou být pro pedagogy cennými informacemi, které jim pomohou lépe pochopit jedinečnost každého dítěte.

Pedagogové v dětských skupinách mají také velkou odpovědnost v procesu adaptace. Své děti by měli podporovat, povzbuzovat a vytvářet pro ně příjemné prostředí. Dětská skupina by měla být místem, kde se dítě cítí vítáno, akceptováno a bezpečně. Je důležité, aby se děti postupně seznamovaly s novými dětmi a uvědomovaly si, že jsou v tomto prostředí součástí komunity.

Adaptace dětí v dětských skupinách je proces, který vyžaduje trpělivost, pochopení a citlivost. Je to doba, kdy se děti učí novým dovednostem – například sebeobsluze, řešení konfliktů a spolupráci. S postupem času se dětem stává dětská skupina místem, které je plné her, zážitků a vzájemného podporování. Adaptace je přirozenou součástí života každého dítěte, která ho připravuje na další výzvy a etapy jeho růstu.